Kulturní zpravodajství článek - Miloš Kopecký - oblíbený herec a noblesní sukničkář

Velkou popularitu přinesly Kopeckému (narodil se 22. srpna 1922 v Praze) role v televizních a filmových komediích, ale především doktor Štrosmajer z Dietlova seriálu Nemocnice na kraji města. Šlo prý o jeho první kladnou televizní roli vůbec. Podle vlastních slov však nejlépe hrál v divadle, kde ztvárnil mimo jiné Richarda III., Harpagona či Higginse v Pygmalionu.Tím, že miloval spoustu žen, se nikdy netajil. "Nemůžu se přece tvářit jako ctnostný pokrytec, když jsem do světa a na holky. A pro své psychické zdraví a pro svou práci to potřebuji podobně jako vzduch nebo slunce," říkával.S ženami to uměl dokonale. Měl obrovský smysl pro humor, vyznačoval se inteligencí, noblesou a galantností. Na otázku, jaké ženy ho přitahovaly, odpovídal: "Všechny. Blondýnky i brunety. Nejvíc ale ty se špatnou pověstí. Fyzicky vydařené, bystré, nebezpečné. Něco mezi andělem a potvorou."

Poprvé se oženil v roce 1945 s herečkou Stellou Zázvorkovou, narodila se jim dcera Kateřina (později spáchala sebevraždu), ale manželství vydrželo pouze rok. Dlouho netrval ani druhý svazek s řidičkou tramvaje Kateřinou Soukupovou a nevydrželo ani manželství s tanečnicí Janou Lichtenbergovou. Mezi tím byla jeho milenkou mimo jiné manekýnka Věra Chytilová (až po rozchodu s ním se stala režisérkou). Teprve Kopeckého čtvrtý sňatek s baletkou Janou Křečkovou vydržel až do hercovy smrti. Narodila se jim dcera Barbara. Ovšem v průběhu tří desítek let trvajícího manželství se v Kopeckého životě vystřídalo ještě mnoho žen.Kopeckého provázela pověst znalce umění a filozofie, přitom prý neměl ani maturitu. Byl však vášnivým čtenářem a měl výbornou paměť. Říkalo se, že mu stačilo přečíst jednu kapitolu z Junga, a mohl o jeho díle zasvěceně konverzovat.Po válce vstoupil do komunistické strany, ale v roce 1954 ho vyloučili za neplnění stranických úkolů. Období s rudou knížkou později sebeironicky komentoval: "Dal jsem se k nim, protože jsem slyšel, že tam jsou největší kurvy." Vůči režimu si dlouho zachovával čistý štít. Trochu si ho pošpinil až v polovině osmdesátých let účinkováním v politicky tendenčním televizním dokumentu o emigrantech. Poklesek však záhy vykoupil překvapivě statečným vystoupením na sjezdu dramatických umělců, kde ostře kritizoval situaci v komunistickém Československu."Vracím propůjčený titul nepoškozený a neposkvrněný... Slovo umělec je pro mě úsudek, který pronést má právo pouze čas - doba a lid. Své jméno si ozvučím sám," s těmito slovy vrátil v roce 1989 titul národní umělec.O zápasu Kopeckého s nemocí věděli dlouho jen jeho nejbližší. Stavy, kdy nekomunikoval s okolím a nemohl hrát, si proto mnozí vykládali jako manýry hvězdy. Ale pro Kopeckého to znamenalo znovu a znovu se utkávat s ataky nemocné duše. Od poloviny padesátých let totiž trpěl maniodepresívní psychózou, prakticky neléčitelnou nemocí, o níž se veřejnost dozvěděla až z rozhovoru pro Mladý svět v roce 1979.Velkého herce však netrápila jen jeho duševní nemoc. V říjnu 1989 mu chirurgové odebrali skoro celý žaludek, zasažený zhoubným nádorem. Po listopadovém převratu se vrátil k herecké práci, podlomené zdraví mu však umožnilo zahrát si jen pár malých filmových a divadelních rolí. Zemřel po krátkém pobytu v bohnické psychiatrické léčebně 16. února 1996 v třiasedmdesáti letech.Muž, který prožíval život naplno, v televizním pořadu Hříchy Miloše Kopeckého řekl: "Hřích je něco, z čeho se má člověk kát a slibovat, že se toho již nikdy nedopustí. Ale to já s čistým svědomím nemůžu, protože jsem to dělal setsakramentsky rád..."