Kulturní zpravodajství článek - Dokument Marcela zachycuje 26 let života obyčejné ženy

Na dnešní novinářské projekci autorka řekla, že v záznamu životních osudů Marcely Haverlandové bude pokračovat.Základem filmu Marcela se stal cyklus časosběrných dokumentů Manželské etudy z 80. let a jejich pokračování po 20 letech, které se se vysílalo před rokem v televizi a mělo velký ohlas.Příběh Marcely, které na konci natáčení tragicky zemřela dcera, vyvolal účast diváků. Ti pro ni uspořádali dokonce peněžní sbírku. Jedině díky nim se nyní Marcela stěhuje do Prahy, daleko od místa, které má s tragédií spojené, připomněla režisérka.Právě události následující po premiéře filmu zařadila do celovečerního snímku. Příběh Marcely a jejího bývalého manžela byl pro ni už v 80. letech dramatický a plný zvratů. Už tehdy vznikla delší verze pro kina nazvaná Z lásky. A tak dovyprávění Marcelina osudu bylo pro Třeštíkovou logickým vyústěním událostí.Točit se začalo v dubnu 2006. Hrdinka filmu, která se se smrtí dcery nevyrovnala, se léčila na psychiatrii a v létě se pokusila o sebevraždu. Na začátku prý filmaři netušili, co vlastně natočí.Třeštíková dnes uvedla, že při střihu tohoto dokumentu měla obzvláštní dilema co v něm ponechat a co z etického hlediska již vyřadit - natočili mnoho okamžiků s velmi silnou osobní výpovědí, která může ve filmovém zpracování a následné prezentaci mít třeba i jiný význam, než autoři zamýšleli.Největší rozhodování panovalo kolem chvíle, kdy Marcela ukládala urnu s popelem své dcery do kolumbária v kostele; v té chvíli omdlela a štáb včetně režisérky jí pomáhal. O tom, proč tuto scénu autorka nevynechala, také dnes byla největší diskuse. "Měla jsem pocit, že by mělo být jasné, že o své životní situaci nejen mluví, ale že je to tak silné, že ji totálně zrazuje i tělo, že je úplně na konci svých sil," vysvětlila režisérka své konečné rozhodnutí.To, že Marcelu nakonec křísili svěcenou vodou, protože jiná na místě nebyla, už diváci neuvidí. V tu chvíli se do pomoci nešťastné ženě totiž zapojil celý štáb, a neměl kdo točit.Třeštíková scény v kostele nechala ve filmu i proto, aby naznačila jakýsi zásah zvenčí, to, že dokumentaristé se ne vždy jen dívají na objekt svého filmařského zájmu, ale že často do života filmovaných vstupují. Takovým zásahem je i pomoc diváků, která Marcele umožňuje měnit život, uvedla.