Kulturní zpravodajství článek - Otar Ioseliani vzpomínal na své první setkání s Prahou

"Bylo to nádherné období, všichni byli chudí a já také. Po hospodách jsem tu získal ohromnou spoustu přátel. Teď to takové není, kapitalismus staví mezi lidmi přehrady. Dnes už na Staroměstském náměstí prakticky Čecha nenajdete - jen samé zahraniční turisty," uvedl filmař, který na Febiofestu představil svůj snímek Podzimní zahrady.Ioseliani přiznal, že vůči Praze svého mládí cítí určitou nostalgii a nevidí rád, že se to už nevrátí. "Já se ale nezměnil. Pořád dělám stejné filmy, jaké jsem točil kdysi," uvedl s tím, že tomu tak bude napořád. Snímek Podzimní zahrady je příběhem odvolaného ministra, který se vrací do běžného života. Je břitkou politickou satirou poukazující prostřednictvím situačních gagů na korupci, touhu po penězích a maloměšťáctví."To, co v něm uvidíte, je naše přání. Prezidenti a ministři totiž trpí, když už nemají funkci. Chci, aby netrpěli a stali se obyčejnými lidmi jako jsme my," řekl divákům před projekcí.Otar Ioseliani se narodil v roce 1934 v Tbilisi, kde na tamní konzervatoři vystudoval skladbu a dirigování. Pak studoval v Moskvě mechaniku a matematiku a nakonec absolvoval režii. Poté, co jeho filmová satira na konzumní způsob života Duben nebyla uvedena do kin, pracoval jako námořník a dělník v ocelárně. V polovině 60. let se k filmařině vrátil, ale stále musel čelit různým realizačním potížím a jeho dokončené snímky se stávaly předmětem diskusí. Znechucen tvůrčími podmínkami v Sovětském svazu vycestoval koncem 70. let legálně do Francie, kde žije a působí dodnes. Za film Ráno v Benátkách získal v roce 2002 na Berlinale Stříbrného medvěda a cenu Mezinárodní federace filmové kritiky.Ioseliani nemá rád, když se první část jeho života označuje za těžkou minulost. "Gruzie nebyla Moskva, je od ní dost daleko, a mohl jsem dělat věci, které moskevští kolegové nesměli," řekl režisér na dnešním setkání s novináři. Pochopitelně nemohl točit protisovětské filmy, ale v těch, které dělal, nejsou podle něj "žádné stopy po té bandě loupežníků, kteří si říkali bolševici"."Natáčet ve Francii pak bylo stejně obtížné," řekl s tím, že jeho nekomerční díla nepřinášela producentům zisk. "Pokud v nich není něco peprného, co by přilákalo mladé lidi, moc nevydělají. Diváci raději chodí na hollywoodské trháky, což je paradoxně dobré. Jedenáct procent z tržeb se totiž vrací do podpory francouzské filmové tvorby," vysvětlil.