Kulturní zpravodajství článek - Jazzový tajfun jménem Deczi se v Americe neztratil

Deczi nic nepředstírá a vždycky je sám sebou. Důraz klade na bezprostřednost a improvizaci. Přichází s původními věcmi, ale zajímavá jsou i jeho provedení jazzové klasiky. Jeho hudba je výrazně ovlivněna latinskoamerickými prvky a dnes využívá místy až překvapivých elektronických rytmů a zvukových efektů (alba Gas, Mewe, King).První trumpetu mu koupil táta místo hračky v rodném Bernolákově. A výrazný talent jej přivedl v šedesátých letech do Prahy, kde se stal členem špičkového souboru SHQ Karla Velebného. V roce 1967 založil vlastní sexteto Jazz Celula.Jeho svéráz a nadhled se promítal i do názvů skladeb, které psal, například Tento týden se roztrh pytel se zkouškama a kšeft žádnej. A historky o jeho chudobě kolovaly po jazzových klubech: "Zlí jazykové tvrdli, že jsem si hraním vydělal jen na jedno sako. To není pravda! Saka už mám dvě," komentoval to pohotově.

Jeho postava byla lákavá i pro filmaře. Ve snímku Kalamita, k němuž Deczi také napsal a nahrál hudbu, si po boku Bolka Polívky zahrál víceméně sám sebe, přímo jeho osoba se stala námětem filmu Julia Matuly Volná noha.Se spisovatelem Jirkou Šebánkem točil v sedmdesátých letech "na vlastní triko" krátké filmy. Jeden se jmenoval První fáze vývoje konzumní společnosti, ještě než se naučila konzumovat ("Hrál jsem tam vůdce smečky primitivů - lovce much a požírače lopuchů"), jiný zas Předem pomstěná vražda. K řadě filmů a televizních pořadů napsal hudbu.S bývalým režimem se "československý Miles Davis" příliš neslučoval. Za normalizace prý ze svého bytu střílel z okna vzduchovkou komunistům do vitrínek. A za jeho konečným odchodem z vlasti nebyly peníze - "vydělávali jsme celkem dost, bigbandový jazz komunisti nezakazovali, nerozuměli tomu," - ale svoboda: "Nic se nesmělo. Člověk přece musí mít svobodu. Pokud není, stojí to za houby."

Už v 60. letech jezdil Deczi na turné do zahraničí, hrál v pařížské Olympii, v Rakousku, Švýcarsku, Německu, Belgii. A od roku 1985 se usadil v USA, kde s převážně americkými muzikanty sestavil soubor Celula New York. Jako bubeník v ní působí i jeho syn Ladislav "Vajco" Deczi.

S touto skupinou pravidelně hrává v jazzovém klubu na 70. ulici v New Yorku. V New Yorku má též vlastní nahrávací studio: "Víte, je problém, že pro mladé lidi zvláště v Evropě je jazz docela mrtvý. Říkáme, že je v něm moc filozofování a žádný koule, žádná síla! Lidi hlavně zajímá rytmus, aby mohli tančit. Choděj za mnou a říkaj, nevím, co hraješ za styl, ale líbí se mně to."

Návrat do Československa po listopadu 1989 jej nelákal: "Já už tam byl zajetej." Se svým souborem, jehož síla je v energii a sehranosti, však jezdí České republiky hrát pravidelně. A jeho záběr je široký - od svatebních štací a firemních večírků po nahrávání partů pro Mira Žbirku či divadelní představení - v roce 2002 třeba s Divadlem na Zábradlí. Podílel se i na nahrávání desky zpěvačky Blanky Šrůmové.Když si Deczi něco sám poslechne, je to hlavně vážná hudba - Maurice Ravel, Claude Debussy, Béla Bartók, Bedřich Smetana a Antonín Dvořák.A taky maluje, v ČR vydal knihu kreseb s názvem Pravdy: "Před třiceti lety jsem začal po trochách, já jsem to dělal jenom takhle bokem, kolem té muziky. A teď to dělám tak, že když cvičím a už mě bolí držka, tak maluju najednou čtyři obrazy. Vždycky ďobnu, ďobnu, ďobnu, a tak."