Kulturní zpravodajství článek - Český film urazil od Kříženeckého začátků dlouhou cestu

Kříženeckého snímky se ale příliš nelišily od ostatní produkce - zaznamenával výjevy z běžného života nebo aktuální události. Dodnes se dochoval například jeho film s poledním výstřelem na pražských hradbách, ale i první dva hrané snímky s Josefem Švábem Malostranským. Kříženecký našel následníky a vznikly první filmové společnosti, do konce první světové války se ale roční výroba hraných filmů dala spočítat na prstech jedné ruky a o umělecké kvalitě se příliš nedalo mluvit.

Na lepší časy se začalo blýskat v samostatném Československu, v konkurenci cizích filmů to ale výrobci neměli jednoduché, zaměřili se proto na co nejširší publikum. První zkušenosti tehdy získala řada slavných filmařů, včetně Martina Friče, Karla Lamače či Vlasty Buriana. Přestože se postupem času úroveň filmů zvyšovala, skutečně kvalitních snímků vzniklo jen málo. Dodnes zmiňován je vlastně jen Erotikon režiséra Gustava Machatého.Přísnější měřítka snesou i některé další filmy z konce 20. let, po nástupu zvukového filmu se ale situace vrátila do starých kolejí. Nová technologie byla dražší a producentům se nechtělo riskovat, k divákům proudily vesměs nenáročné komedie či romantické příběhy. Na rozdíl od filmů němé éry jsou ale tyto snímky často dodnes známé z televizních "filmů pro pamětníky". Během 30. let se pak filmová výroba rozjela na plné obrátky, i díky nově postaveným ateliérům na pražském Barrandově.K nejlepším filmům 30. let patří kromě Extase už zmíněného Gustava Machatého například film Řeka Josefa Rovenského nebo Cech panen kutnohorských Otakara Vávry, oceněný na filmovém festivalu v Benátkách. Uznání si ale získal i jinak spíše lidový komik Vlasta Burian za titulní roli v Revizorovi či Hugo Haas ve vlastní adaptaci Čapkovy Bílé nemoci. Výroba se nezastavila ani za okupace, kdy ji kontrolovaly německé orgány, počet natočených filmů ale postupně klesal. Vedle nekonfliktních komedií vznikly i adaptace národní klasiky, mj. slavná Babička Františka Čápa.

Už na sklonku první republiky uvažovali zejména levicoví umělci o tom, že by výrobu filmů měl kontrolovat stát. Plány na znárodnění kinematografie nabyly jasných obrysů koncem druhé světové války a už v srpnu 1945 podepsal prezident Edvard Beneš příslušný dekret. Znárodněna byla výroba i distribuce filmů a postupem času se kinematografie vyvinula v soběstačný systém. Peníze, které lidé utratili v kinech, se přelily do filmových studií, přímá finanční podpora od státu byla minimální.Znárodnění kinematografie ale přineslo i politické tlaky a omezení, a to zejména po únoru 1948. Tehdy vznikla řada filmů poplatná novému režimu, ve stejné době ale získali filmaři vlastní vysokou školu, po válce se začal prosazovat i animovaný film. Ve druhé polovině 50. let přišlo politické uvolnění, které se odrazilo i v kinematografii. K prvním vlaštovkám patřily například filmy dvojice Ján Kádár a Elmar Klos, jejich Tam na konečné (1957) nezastírá inspiraci italským neorealismem.Stejná dvojice se nejvíce proslavila o desetiletí později, když za Obchod na korze získala prvního československého Oscara. Nejslavnější éru české a československé kinematografie, známou novou vlnu, pak přinesla 60. léta. Filmy, které natočili Jiří Menzel, Věra Chytilová, Miloš Forman či Pavel Juráček patří do zlatého fondu světové kinematografie. V roce 1967 František Vláčil natočil snímek Markéta Lazarová, dodnes považovaný za nejlepší film v historii českého filmu.

Po okupaci v srpnu 1968 ještě doznívala atmosféra Pražského jara, některé filmy, jako Ucho Karla Kachyni, ale zamířily místo k divákům rovnou do trezoru. Řada filmařů emigrovala, další se přizpůsobili. V 70. letech vznikla řada dodnes populárních komedií - ale také snímky, na které by jejich tvůrci raději zapomněli. Následující desetiletí je v paměti filmových diváků spojeno například s Menzlovými filmy na motivy knih Bohumila Hrabala či díly dvojice Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak.Po roce 1989 musely české filmy čelit záplavě dříve nedostupných, zejména amerických snímků. Řada lidí se zkušenostmi ze státního filmu se ale rychle pustila do soukromého podnikání. Až do listopadu 1993 formálně platil státní monopol, na který ale nikdo nebral ohled. Už v roce 1992 začal fungovat Státní fond pro podporu a rozvoj české kinematografie, který dodnes zůstává prakticky jedinou státní podporou filmového podnikání, což lidé z oboru opakovaně kritizují. Přesto ale každý rok vzniká kolem dvou desítek filmů, mezi které patří i další z držitelů Oscara, Kolja Jana Svěráka z roku 1996.