Kulturní zpravodajství článek - Jacques Brel - bouřlivý zjev francouzského šansonu

Le moribond, Les Bonbons, Madelaine, Fernand, Ne me quitte pas (Lásko prokletá) či krutý výsměch měšťáctví Les bourgeois. To jsou nejslavnější songy Brela, jehož hlas, jak napsal jeden kritik, "v nás nikdy nepřestal rezonovat". Jeho hudbu, inspirovanou klasikou, kabaretem i jazzem, doprovázel úsporný kvartet (piano, kytara, basa a bicí) i dixielandová kutálka. Většina jeho písní měla výborné aranžmá.

Brelovy písničky se nedaly snadno zapamatovat, texty nebyly jednoduché. Vypovídaly o osamělosti, utkvělé myšlence na smrt, pomíjivosti času nebo se vysmívaly dekadentní společnosti. Často jako by vyšly z pera takových básníků, jako byli Arthur Rimbaud nebo Dylan Thomas."Útočím na to, co mi překáží v rozhledu, co překáží mému štěstí. Jsem posedlý věcmi ošklivými, o nichž nikdo nechce mluvit, jako kdyby měli všichni strach, že se dotknou otevřené rány," svěřil se sám Brel v jednom z nepočetných interview."Jeho jazyk je drsný i hřejivý, břitký i něžný. Brel je ve větší míře než kdokoli jiný zrcadlem své doby. Publikum se s ním ztotožnilo," napsal o něm kritik Guy Erismann.

Muž s výraznýma očima, vysokým čelem a velkými ústy s nápadnými zuby se narodil 8. dubna 1929 v belgickém Schaarbeeku do rodiny "něžných žen a mlčenlivých mužů", jak napsal později jeden z jeho životopisců. ¨Hodně četl a první pokusy o poezii podnikl ve třinácti letech. Do roku 1949 se datují první pokusy poezii zhudebnit. To už bylo po válce a Jacques měl za sebou školu i vojnu.Když se mu na psacím stole nahromadily písničky, začal obcházet bruselské kluby a v jednom v roce 1953 nahrál první desku, která se dostala do rukou ředitele pařížského kabaretu Les Trois Baudets Jacquesa Canettiho, objevitele nových talentů. A tak Brel odjel do Paříže.Když v červnu 1953 vystoupil na pařížském Gare du Nord, bylo mu čtyřiadvacet. Paříž se v té době probouzela do zpěvu mladých zpěváků, jež se lišili od dřívějších: Juliette Gréco, Serge Gainsbourg, Georges Brassens. A v této atmosféře se rodily Brelovy songy.Našel svá vlastní slova, jimiž začal glosovat svět, s očima mírně přimhouřenýma ironií a sarkasmem. Zpíval po svém, zdánlivě lhostejně a nad věcí, ale ve skutečnosti hluboce přesvědčen o své pravdě. A posluchači si začali uvědomovat, že je tu někdo nový, kdo se liší a je důsledně svůj.Koncerty v Olympii v letech 1958 a 1961 dláždily Brelovi cestu na pěvecký Olymp. K tomu je třeba připočíst 198 autorských písní a řadu gramofonových desek. Ale již v roce 1967 vystoupil Brel jako sólový zpěvák na jevišti naposled.Začaly ho zajímat jiné obory. Účinkoval v muzikálu a v letech 1967-1973 natočil celkem 11 filmů, z toho dva (Frantz z roku 1971 a Daleký západ z roku 1973) sám režíroval. Byla mezi nimi vynikající díla, například Riziko povolání Andrého Cayatta, Vrahové pořádku Marcela Carného či Dobrodružství je dobrodružství Clauda Lelouche.Brelův soukromý život měl dvojí tvář. Na jedné straně manželka Miche, se kterou měl tři dcery, žijící v Bruselu, na druhé střídající se milenky v Paříži. S poslední z nich, dívkou Maddly Bamy, odjel na začátku 70. let na polynéský ostrov Hiva-Oa patřící k Markézám.V roce 1977 se vrátil do Paříže a natočil další album, kterého se během prvního týdne prodal milion kopií. Ale rostoucí nádor v plicích byl neúprosný a Brel 9. října 1978 zemřel v Bobigny. Podle jeho přání jej pohřbili na ostrůvku Hiva-Oa, jen několik metrů od Paula Gauguina.