Kulturní zpravodajství článek - Giacomo Casanova - požitkář optimistické doby rokoka

Do století pověstného uměním užívat si života a bizarními výmysly zahánět nudu se v Itálii narodil Giacomo Casanova. To, co současníci (jako markýz de Sade) psali do knih jako představu ideálního bytí, Casanova pak prožíval. Jeho obratnost v konverzaci, společnosti, příležitostných potyčkách i v milostných vztazích mu umožnila užít si život tak, jak se to podařilo málokomu. Vzhledem k tomu, že autorsky nejplodnější léta svého života prožil jako knihovník v severočeském Duchcově, kde také zemřel, padá část jeho slávy i na Čechy.Casanova se narodil v roce 1725 v herecké rodině. V "konzervativní" feudální společnosti si pro cestu nahoru vybral náboženskou kariéru, respektive spíš studia náboženství. Vedle toho studoval práva, cvičil na housle a oddával se literatuře. Jeho univerzálnost mu nepomáhala ani tak ke kariérnímu úspěchu - na kazatelně a na několika sekretářských místech pohořel - ale především mu otvírala dveře dámských ložnic. "Casanova disponoval perfektním tělem, čehož také důkladně využíval," shrnul již dříve Casanovovy klady na přednášce v Praze francouzský badatel Francis Lacassin. Dokonalé tělo, respektive na něj se "nalepivší" vdaná dáma, pak Casanovu na konci 40. let 18. století dostalo do italského vězení. Právě první vězeňský pobyt jej nastartoval ke kosmopolitnímu způsobu života.V roce 1750 jako pětadvacetiletý Casanova přesídlil do centra evropského kulturního a intelektuálního dění - do Paříže. Právě tady podle kritiků vznikly nejcennější části jeho pamětí, když místní společnost okouzlil perfektní francouzštinou, společenskou úrovní i úspěšnými pokusy na poli literárním a dramatickém. V roce 1753 se přes Prahu vrátil do Benátek. Jeho svobodomyslné nátuře, ateismu, svůdnickým choutkám a příslušnosti k lyonské zednářské lóži ale náboženské Benátky nepřály. Casanova tak měl možnost seznámit se s tzv. olověnými komorami - 150 centimetrů vysokými kobkami, kam jej na pět let uvrhli inkvizitoři.

Ačkoli se živil různě, mezi jinými jako profesionální hráč, špion nebo ekonomický "vizionář" (podílel se na založení státní loterie ve Francii), nechával se taktéž sponzorovat několika bohatými muži své doby. V 60. a 70. letech cestoval po kontinentu a setkával se osobnostmi, jako byl Mozart, filozofové Voltaire a Rousseau, papež Klement XIII., císař Josef II. i ruská carevna Kateřina II., určujícím bylo až setkání s hrabětem Karlem Valdštejnem. Ten mu nabídl místo společníka a knihovníka na zámku v Duchcově a stárnoucí Casanova nabídku napodruhé přijal. Prožil zde posledních 13 let svého života.Ženy v jeho životě zde již definitivně vystřídalo psaní - i když poměr s dvacetiletou dcerou zámeckého vrátného si neodpustil - a Casanova se s občasnou přestávkou na návštěvu pražských přátel v podstatě opomenut věnoval tvorbě. Místo každoroční léčby kapavky (kondomy odmítal, nazýval je "anglickými jezdeckými plášti") spisoval texty, které potvrdily šířku jeho talentu. Spisy se vedle uměleckých témat dotýkaly i algebry, politiky, ekonomie, lékařství, alchymie nebo astronomie. Svou paměť Casanova trápil i sepisováním pamětí a statistickým sčítáním svých milostných úspěchů. Číslice 132, kterou uvádí, však alespoň z pohledu dnešních slavných mužů (herec Jack Nicholson se chlubí 2000 ženami, jeho kolega Charlie Sheen 5000, basketbalista Wilt Chamberlin uvádí dokonce čtyřikrát více "zářezů v pažbě") zpochybňuje buď Casanovovu paměť nebo pověst nepřekonatelného svůdníka. Tu ostatně získal až po své smrti, která si jej našla 4. června 1798.